Historie počítačů v Československu

• O projektu
• Fotogalerie
• Časová osa
• Kontakt
• English

Dovoz zahraničních počítačů I. a II. generace

První samočinné počítače zahraniční výroby se objevily v Československu na přelomu 50. a 60. let. Vzrůstající potřeba automatizace výpočetních prací, v kontrastu s takřka naprostou absencí vyspělejší domácí výpočetní techniky, přiměla mnohé čs. podniky a vědecká pracoviště ke koupi počítačů právě od zahraničních výrobců. Nákupy výpočetní techniky cizí provenience se pak většinou realizovaly hlavně z limitu mezinárodních veletrhů v Brně přidělovaného na odkoupení exponátů. V celkovém počtu počítačů zaváděných v 60. letech převážila dovezená výpočetní zařízení nad tuzemskou výrobou, jejíž průmyslová základna teprve pomalu vznikala.

Počítač URAL 1

Prvním samočinným počítačem, dovezeným do Československa, byl malý elektronkový počítač sovětské výroby URAL 1, dodaný začátkem roku 1959 pro výpočetní středisko nově vytvořeného Ústavu teorie a informace ČSAV (ÚTIA ČSAV) [1]. Jeho druhý exemplář byl instalován v roce 1960 ve Výzkumném ústavu technickoekonomickém chemického průmyslu Praha.

URAL 1 vyvinul kolektiv inženýra B. I. Ramajeva již v roce 1954 a od roku 1957 se vyráběl ve SSSR sériově. Tento jednoadresový počítač určený pro vědeckotechnické výpočty pracoval ve dvojkové soustavě s délkou slova 36 bitů a rychlostí 100 operací za sekundu. Vnitřní operační paměť byla magnetická bubnová s kapacitou 1 024 slov. Stroj obsahoval více než 800 elektronek a 3 000 germaniových diod a rozkládal se zhruba na ploše 40 m². Výchozí údaje se do počítače vkládaly pomocí děrného pásku, obvykle kinematografického filmu šířky 35 mm, jenž byl slepen do tvaru nekonečné smyčky a vložen do vstupní jednotky. Číslo z pásku snímal fotoelektrický snímač z germaniových diod, který podle polohy otvorů v pásku vyslal do vnitřní paměti příslušné elektrické signály. Pásek (kinofilm) mohl dosahovat délky až 300 metrů a nést 10 000 čísel nebo instrukcí [2]. Vlastní programování počítače se provádělo poměrně zdlouhavým způsobem ve strojovém kódu.

V následujících několika odstavcích bych se rád zmínil na pozadí archivních materiálů podrobněji o zkušenostech s provozem počítače URAL 1 v ÚTIA ČSAV a nastínil tak, pro bližší pochopení problematiky, celkový obraz provozu typického elektronkového počítače ze začátku 60. let.

Počítač URAL 1 byl instalován v ÚTIA na konci března 1959 a uveden do chodu na počátku června, kdy se na něm začala řešit první úloha pro ČKD Stalingrad. Na stroji musely být ještě před tím provedeny některé úpravy, z nichž nejrozsáhlejší byla změna logiky magnetické pásky. Počítač neměl klimatizaci, nýbrž pouze ventilaci a udržet optimální provozní teplotu v rozmezí 20–25°C představovalo v letních měsících značný problém. Vysoká teplota uvnitř stroje měla za následek vyšší poruchovost, která se projevovala znehodnocováním germaniových diod a elektronek. Stroji, hlavně katodám elektronek, rovněž škodilo časté vypínání, a proto se na něm od roku 1960 pracovalo prakticky nepřetržitě ve třech směnách, čímž se výrazně snížila jeho poruchovost [3]. Přesto se však musely generální opravy provádět každoročně.

O celkovém fungování počítače URAL podává také velmi zajímavé informace dokument Provoz číslicového počítače URAL 1 v době výsečí, který adresoval zástupce ředitele ÚTIA Jiří Nedoma vedení ČSAV v únoru 1963.

„Na pracovišti našeho ústavu v Praze 6, Českomalínská 25 (pobočka ÚTIA), je ve třísměnném provozu uvedený číslicový počítač, jehož příkon je 10 kW. Uvádí se do provozu vždy každé pondělí v 6 hod. ráno a zůstává v nepřerušeném provozu do soboty do 21 hod. Po každém zapnutí počítače je třeba vyčkat alespoň 1 hodinu na ustálení tepelných poměrů ve stroji a po jejím uplynutí je třeba provést zkoušky správnosti jeho funkce, které trvají nejméně půl hodiny (v případě chyby déle). Téměř při každém opětovném uvádění stroje do provozu se vyskytne nějaká závada, kterou je nutno odstranit, trvá obvykle 2 hodiny, než je možno stroj předat k výpočtům.“

„Pokud by bylo nutno počítač vypínat denně v době výsečí, docházelo by vždy celkem k 6 hodinám denně výpočtové neschopnosti stroje, což představuje při třísměnném provozu 25 % pracovní doby. Z těchto 6 hodin by 4 hodiny docházelo k jalovému odběru (40 kwh). Mimo to se životnost 850 elektronek v počítači takovým vypínáním a zapínáním značně snižuje, při čemž jde o sovětské elektronky, které nelze tuzemskými nahradit.“ [4]

Žádosti zástupce ředitele ÚTIA vyhovělo vedení ČSAV kladně a bylo nařízeno udržovat počítač v permanentním chodu i v době energetických výsečí.

Pořizovací cena počítače URAL 1 činila 2 592 000,- Kčs a za předpokladu, že stroj vydrží pracovat asi deset let, byly v roce 1960 odhadnuty výdaje na jednu hodinu provozu na cca 500 Kčs (včetně amortizace) [5]. Tyto údaje dokládají, že nákup a samotný provoz malého elektronkového počítače byly velmi nákladnou záležitostí [6]. Stroj sám si na svůj provoz nemohl vydělat, neboť úlohy na něm se pro zákazníky řešily bezplatně. K řešení byly poté přijímány pouze takové úkoly, jejichž ekonomický význam pro daný podnik posoudila odborná rada ÚTIA. Na počítači URAL 1 byly vyřešeny úlohy např. pro následující podniky: ČKD Stalingrad, Ústav fyzikální chemie ČSAV, Výzkumný ústav valivých ložisek, VÚMS, Konstrukta - Brno, Matematický ústav ČSAV, Výzkumný ústav národohospodářského plánování, MEZ - Brno, Vodní stavby, Výzkumný zkušební a letecký ústav aj.

Provoz na počítači URAL 1 byl zastaven dne 30. dubna 1964, a to na výzvu elektroprovozovny OSP Praha 6, která zahájila rekonstrukci provizorní rozvodny el. energie v Českomalínské ulici, kde byl instalován. Z tohoto důvodu byl stroj odpojen od elektrické rozvodné sítě a tím vyřazen z provozu. Další obnovení činnosti počítače URAL 1 bylo shledáno odborníky z ÚTIA jako neekonomické, vzhledem k jeho zastaralým konstrukčním vlastnostem a pracnému programování ve strojovém jazyce. Za dobu své činnosti odpracoval 17 500 hodin čistého strojního času pro výpočty nejrůznějšího charakteru. Souhrnně pomohl počítač URAL 1 vyřešit 152 úloh, z nichž některé představovaly důležitý přínos pro čs. hospodářství [7] .Po celou tuto dobu pracoval s účinností lepší než 70 % celkového strojního času, což znamenalo tehdejší světový průměr u běžných elektronkových počítačů.

Počítač URAL 2

V roce 1960 byl dovezen do Československa první elektronkový počítač URAL 2, který byl částečně modernizovanou variantu svého předchůdce. O jeden z těchto strojů projevila vzápětí zájem ČSAV a rozhodla o jeho začlenění do nově budovaného Ústavu výpočtové techniky (ÚVT) [8]. Dle původních plánu měl být URAL 2 funkční již na přelomu let 1962–1963, ale v důsledku zpožděné výstavby budovy pro ÚVT, se jej podařilo spustit až v roce 1964 [9].

Ostatní počítače dovezené do ČSSR na počátku 60. let

V první polovině 60. let probíhal další dovoz zahraničních počítačů do ČSSR značně neorganizovaně a pouze v jednotlivých typových kusech. Dokladem jsou toho údaje v níže uvedené tabulce.

Na počátku roku 1962 byly v ČSSR v provozu číslicové počítače pouze na těchto pracovištích: MINSK 1 v MEZ, n. p. Brno, URAL 1 v ÚTIA ČSAV a v Výzkumném ústavu technickoekonomickém chemického průmyslu v Praze, NE 803a v n. p. Kancelářské stroje v Praze, LGP 30 na Karlově univerzitě a VÚT v Brně, ZUSE 11 ve Výzkumném ústavu optiky a jemné mechaniky v Přerově a Výzkumném ústavu tepelné techniky v Praze, ZUSE 23 rovněž v pražském Výzkumném ústavu tepelné techniky a ZRA 1 se připravoval k instalaci na vysokoškolských pracovištích v Bratislavě [10].

Do konce roku 1964 bylo v ČSSR pak instalováno 25 zahraničních samočinných počítačů, takřka výhradně malé výkonnostní kategorie, avšak třinácti různých typů. Dovoz prvních počítačů se děl zpočátku dosti živelně a nekoordinovaně, především z vlastní iniciativy jednotlivých podniků nebo vědeckých pracovišť. Ministerstvo všeobecného strojírenství ani vláda nevytvořili jednotnou ucelenou koncepci, která by nákup zahraniční výpočetní techniky řešila na úrovni celého státu. Tato skutečnost měla za následek typovou roztříštěnost počítačového parku a jeho vzájemnou nekompatibilitu, která vedla ke zvýšení nákladů jak při pořizování počítačů, tak i při jejich údržbě. Tyto faktory se projevily negativně rovněž v nedostatečném vybavení periferiemi, programovými službami a technickým servisem. Zlepšit situaci při importu zahraniční výpočetní techniky se pokusilo vládní usnesení č. 335/64 z 17. června 1964, které se zabývalo jednotící koncepcí o zajištění rozvoje použití samočinných počítačů v národním hospodářství. Toto usnesení stanovilo krytí převážné většiny požadavků na samočinné počítače dovozem v letech 1966–1970 za více než 1,1 mld. Kčs [11].

Program vládního usnesení 335/64 v oblasti nákupu zahraniční výpočetní techniky se podařilo v následujících letech vcelku splnit, i když některé problémy vzniklé počátečním nekoordinovaným dovozem přetrvávaly až do 70. let. Do konce roku 1971 bylo dovezeno 58 počítačů MINSK 22 a 4 stroje MINSK 32, které se přes určité prvotní potíže a nedůvěru brzy prosadily. Díky komplementaci s výkonnými periferními zařízeními zahraničními nebo tuzemskými (např. velmi kvalitní snímač děrné pásky FS 1500 vyráběný v ZPA Košíře) a vypracováním řady programovacích souborů a matematických služeb (např. kompilátor MAT-ZPA) [12] se stal ze strojů řady MINSK jeden z nejrozšířenějších počítačů v ČSSR, který se těšil u domácích uživatelů značné oblibě. Dodávky počítačů ODRA z PLR umožnily vybavit za relativně nízké náklady řadu pracovišť, zejména výzkumných ústavů a škol, počítači, které by si tyto organizace jinak nemohly pořídit. Celkem bylo instalováno 42 počítačů tohoto typu. U středních počítačů, určených především pro zpracování hromadných dat, počítalo vládní usnesení 335/64 s dovozem cca 40 počítačů z SSSR, který se však nerealizoval. Místo toho se uskutečnil dovoz počítačů z kapitalistických států ve vyšším rozsahu oproti původnímu plánu [13].

Mezinárodní výstava Incomex 66

S cílem porovnat kvalitu a parametry výpočetní techniky od západních výrobců, a podle výsledků zaměřit politiku jejich nákupu, uspořádala Státní komise pro techniku v roce 1966 mezinárodní výstavu Incomex 66. Výstava proběhla v pražském Bruselském pavilonu v Parku J. Fučíka (dnešní Výstaviště) ve dnech 12. května až 6. června. K vystavovaným exponátům patřily např. počítače: GIER (Dánsko), D21-SAAB (Švédsko), IBM-1410 (USA), LGP-21 (NSR), GAMMA 10 (Francie), LEO-326, ELLIOTT 4120, ICT-1905 (Velká Británie) [14]. Pro nákup vybraných počítačů z Incomexu 66 byly usnesením vlády uvolněny devizové prostředky v rozsahu 20-25 mil. Kčs [15].

Postupně bylo pak do roku 1970 zakoupeno a v Československu instalováno 32 středních počítačů od různých západoevropských a amerických firem (např. IBM 360/40, UNIVAC 9300, LPG 21, GIER).

Přínos dovozu zahraničních počítačů

Dovozem zahraničních počítačů v letech 1966 až 1970 se podařilo překlenout jednak akutní nedostatek výpočetní techniky, ale také vyřešit tíživý nedostatek strojového času, který panoval do roku 1965. Dostatek strojového času se na přechodnou dobu změnil v přebytek, což přispělo k výraznému snížení jeho ceny a k většímu využívání výpočetní techniky širším spektrem uživatelů. V druhé polovině 60. let bylo stále více patrné, že technologicky náročné práce na nastupujícím projektu počítačů třetí generace si vyžádají bližší mezinárodní kooperaci zemí RVHP, než tomu bylo doposud. Země socialistického tábora stále více zaostávaly ve výrobě modernějších typů výpočetní techniky a východiskem pro dohnání západních států se jim měla stát větší nadnárodní spolupráce řízená SSSR.

Počátky zahraniční spolupráce

Do roku 1965 se spolupráce čs. odborníků omezovala na nepravidelné konzultace a návštěvy v SSSR. Vládním usnesením č. 102/66 bylo uloženo Státní komisi pro techniku a ministerstvu těžkého strojírenství uzavřít do konce roku 1966 přímou oboustrannou spolupráci s SSSR, NDR a eventuelně s PLR. Po sérii jednání došlo v první polovině roku 1968 k uzavření dohody na vládní úrovni, týkající se spolupráce mezi ČSSR a SSSR při výzkumu, vývoji a výrobě systému počítačů třetí generace. V témže roce došlo z podnětu SSSR k vytvoření mezivládní komise pro spolupráci ve výpočetní technice a k zahájení společných prací na Jednotném systému elektronických počítačů (JSEP) [16].

Některé typy počítačů dovezené do ČSSR do roku 1972 [17]

MINSK 22 byl malý tranzistorový počítač sovětské výroby určený pro vědeckotechnické výpočty a hromadné zpracování dat. Počítač zpracovával data paralelně ve dvojkové soustavě s pevnou i pohyblivou řádovou čárkou. Stroj obsahoval přibližně 22 000 tranzistorů. Střední operační rychlost činila: pro vědeckotechnické výpočty 5 000 operací za sekundu, pro ekonomické výpočty 10 000 operací za sekundu. Vnitřní operační paměť byla feritová s kapacitou jednoho bloku 4 096 slov. Vnější magnetická pásková paměť pracovala s 35 mm širokou magnetickou páskou. V počítači bylo možno zapojit dva bloky operační paměti. Samotný počítač stál kolem 3 miliónů korun a každá minuta práce přišla na 15 Kčs, hodina provozu stála 900 Kčs [18]. Základní sestava stroje se skládala z řadiče, aritmetické jednotky a ovládacího stolu.

• Vstupní zařízení počítače:
• snímač děrné pásky, typ FS-1500 s rychlostí 1 500 znaků za sekundu,
• klávesnice dálnopisu,
• snímač děrných štítků,

• Výstupní zařízení počítače:
• děrovač děrné pásky,
• číslicová rychlotiskárna,
• řádková abecedně číslicová tiskárna.

MINSK 32 byl vyšší člen řady počítačů Minsk, který se vyznačoval většími operačními možnostmi a větší operační rychlostí. Počítač MINSK 32 zachovával kompatibilitu s počítačem MINSK 22. Oba typy počítačů nalezly širokého uplatnění, např. v ČSLA pracovaly v letech 1971 až 1978 tři počítače řady Minsk.

ODRA 1204 byl malý tranzistorový počítač určený pro vědecko technické výpočty, vyráběný v polském podniku ELWRO. Počítač byl paralelní a pracoval ve dvojkové soustavě s pevnou i pohyblivou řádovou čárkou. Operační feritová paměť měla kapacitu 16 000 slov a vnější paměť byla bubnového typu.

• Vstupní a výstupní jednotky:
• snímač děrné pásky,
• děrovač děrné pásky,
• abecedně číslicová řádková tiskárna a
• elektrický psací stroj jako pomocný vstup a výstup.

ODRA 1103 byl tranzistorový děrnoštítkový počítač polské výroby určený pro zpracování dat ve strojně početních stanicích, které byly vybaveny děrnoštítkovými stroji sovětské výroby typu Sam a osmdesátisloupcovými děrnými štítky. Počítač pracoval sériovým způsobem ve dvojkově kódované desítkové soustavě s pevnou řádovou čárkou.

• Vstupní a výstupní jednotky:
• dálnopis,
• snímač děrné pásky a
• děrovač děrné pásky.

IBM 360/40 byl střední počítač třetí generace s hybridními obvody vyrobený v USA. Pracoval ve dvojkové i desítkové soustavě s pevnou i pohyblivou řádovou čárkou. Operační paměť byla feritová s kapacitou 16 000 až 256 000 bytů. Střední operační rychlost počítače činila 100 000 operací za sekundu.